2011 – Maroko

Maroko 2011

Každý podzim se začíná plánovat nějaká dovolená na další moto sezónu. I já jsem vymýšlel, kam bych se rád podíval. Rozhodnutí padlo zcela náhodně při srazu V- Stromklubu na Moravě ve sklípku. Domluvili jsme se s Romanem, že jedeme a záhy jsme oslovili druhého Romana s Klárou a už to bylo. Celou zimu jsme četli cestopisy, průvodce a dohadovali se, co asi v této Africké zemi chceme navštívit. Každý měl nějakou představu a nakonec jsme dali dohromady docela slušný plán cesty. Určil se termín odjezdu a už jen sehnat auto a přívěs. Vše se podařilo a 21. 4. 2011 v 16 hodin začíná naše dlouho připravovaná cesta do MAROKA.

Jedeme v tomto složení:

Roman – Suzuki DL 1000 V-Strom – dále velký Roman

Roman a Klára – Suzuki DL 650 V-Strom – dále malý Roman

Zdeněk – BMW 1200 GS Adv

21 – 22. 4. Čtvrtek a Pátek

Ve tři hodiny odpoledne nasedám do auta a vyrážím k Berounu za ostatními. Vše už mám zabaleno a Barborka je vyvázaná na vleku. Cestou několikrát zastavuji a musím dopínat popruhy. Ostatní jsou již na místě a začínáme nakládat oba Stromíky do našeho Tranzita, Je to předem změřené a opravdu obě motorky a všechny naše věci se vejdou do nákladového prostoru.

Ještě řešíme totálně shnilou podlahu na přívěsu instalací dvou prken pod kola a můžeme vyrazit. Startujeme v 18 hodin. Celou trasu až do kempu mám připravenou v mojí navigaci Pepině. Každých 500 km je naplánována benzinka a střídání řidičů. Naší cestu začínáme na Plzeňské dálnici D 5. Na poslední české pumpě bereme naftu a hurá na západ po A6. Ve 23 hodin zastavujeme u Shellky v městečku Wiesloch. Máme za sebou prvních 500 km, nálada je výborná. Rychle tankujeme a jedeme dál. Po chvíli odbočujeme na A5 a nyní to bude už jen na jih. Okolo 4 ráno opět Shellka, již ve Francii. Výměna řidičů a jedeme dál.

Začíná placení mýtného, cena se pohybuje okolo 1,3 E za 10 km. Do Španělska vjíždíme již za světla. V horách okolo Pyrenejí se začínají tvořit mraky a občas vjedeme do pěkného lijáku. Španělská dálnice AP7 je krásná a kilometry vesele ubíhají. Jen to mýto. S přívěsem jsme už v kategorii větších vozů a tak cena za dálnici je o trochu vyšší. Okolo 21 hodiny dorážíme do Málagy. Trochu bloudíme městem, ale nakonec v 22,30 dorážíme do našeho kempu La Casita, ve kterém je domluveno i parkování auta. Stále trochu poprchává a je zima, ale věříme, že se v dalších dnech ohřejeme.

Máme za sebou 2800 km za 29 hodin jízdy. Popijeme na stojáka trochu slivovice a jdeme spát, abychom načerpali síly na zítřejší dobrodružství.

 

23. 4. Sobota

V noci trochu prší a ráno je zataženo. Vykládáme naše stroje z auta a pomalu balíme. Motorky jsou naleštěné a připravené na cestu. Parkuji Tranzita v ohradě, dostávám parkovací kartu a startujeme. Pepina nás vede městem Algeciras až do přístavu před terminál. Bereme první trajekt, který odjíždí za 20 minut. Platím 59,60E za sebe a Barborku a najíždíme do útrob lodi. Sedíme v kavárně a koukáme na vzdalující se skálu Gibraltar. Radíme se, jak to uděláme na hranicích. Kluci řeší, že nemají nemoky, protože v Africe je přeci vedro a neprší.

Za 45 minut jsme v přístavním městečku Ceuta, zastavujeme na benzince a kluci jdou nakoupit do Lidla. Čekám s Klárou u motorek a odoláváme místním prodavačkám, nabízející originální tuarégské šperky. Velký Roman si kupuje nemok a nějaké jídlo.

Na hranicích se nás snaží odchytit několik naháněčů, ale nevšímáme si jich a jdeme k panu úředníkovi, který nám dává nějaké papíry na proclení motorek. Radí nám, co kam máme napsat a za 15 minut je vše vyřízené a jsme v Maroku. Tím padá první mýtus o nepřekonatelnosti místních hranic bez úplatku.

Obloha je zatažená a trochu prší. Jedeme po silnici N13 na Tétouan. Silnice je nádherná, vede podle moře a okolní domy jsou krásné a nové.

Projíždíme asi 50 kruháčů. Malý Roman vybírá z bankomatu nějaké peníze. Banky mají o víkendu zavřeno a toto je jediná možnost jak se dostat k místní měně. Pepina velí odbočit do leva na N 16. Povrch se rapidně horší, silnice je ve výstavbě a díky dešti se vše mění na mazlavé blátíčko. Velký Roman je ve svém živlu a razí cestu tímto blátivým offroadem.

Výhledy na moře jsou nádherné, ale stále je zataženo a poprchává. Takto jedeme asi 60 km, míjíme dělníky, obrovské bagry a buldozery, které razí novou cestu skalami. Proti nám jezdí Mercedesy staré i nejnovější typy. Jejich řidiči vůbec neřeší nějaké díry a výmoly a jedou stále jak po krásném asfaltu.

Zastavujeme u autobusové zastávky, ale je to vlastně takový bufet. Místní obyvatelé sedí na plastových židličkách, chvíli si nás prohlížejí a pak pokračují ve sledování obrovské plazmy, kde je nějaké fotbalové utkání. Objednáváme si čaj. Je výborný, silný, sladký a sklenice je plná čerstvé máty.

Pomalu se začínáme dívat, kam dnes složíme hlavy. Není to jednoduché, silnice se klikatí po vrstevnici a každá odbočka k moři končí sice na pláži, ale i ve vesničce, kde se na nás vrhají spousty dětí. Jsou bezva, tak rozdáváme nějaké bonbóny a jedeme dál.

Odbočujeme doprava směrem do kopců, jedeme po rozbité kamenité cestě. Stoupáme vzhůru a cesta se mění na ujetou červenou hlínu. Asi po dvou km vyjíždíme na vrcholek našeho kopce. Cesta pokračuje dál. Místo se nám líbí a nikdo tu není. Stavíme stany a tak trochu řešíme, že když bude v noci pršet, ten sešup dolů po hlíně bude mazec. Velký Roman nás uklidňuje tím, že když to nepůjde dolů, pojedeme ráno dál nahoru.

Dnes vaří velký Roman a nasazuje laťku hodně vysoko. Výborná expediční polévka a kolínka s omáčkou. Z povzdálí nás sledují místní kluci, kteří se odněkud vynořili, navazujeme kontakt. Chvíli se nechtějí přiblížit, ale nakonec přijdou až k nám. Navzájem se představujeme a bavíme se v rámci jazykových možností. Oni francouzky a my anglicko-španělsko-česky. Zábava je dobrá. Za tmy odcházejí a my jdeme spát.

Najeto 199 km

 

24. 4. Neděle

V noci slyším bubnování deště, ale ráno již neprší. Je sice zataženo a nad mořem začíná vycházet slunce. Pomalu opatrně sjíždíme dolů na silnici a pokračujeme podle pobřeží na východ. Stále projíždíme stavbou a hlavně po nočním dešti je všude krásné bahýnko, které se nám lepí na oblečení i motorky.

Asi po 40 km vjíždíme do malé vesničky a na náměstíčku bereme benzín. Docela milé překvapení, protože v přepočtu na naše peníze stojí jeden litr 24 Kč. Za vesničkou začíná nádherná, nová silnice, plná krásných, dlouhých zatáček. Udržujeme tempo okolo 110km/hod a užíváme si jízdu po kvalitním asfaltu.

Na jedné křižovatce je policejní kontrola. Tady odbočujeme doleva a jedeme asi 5 km k moři. Po chvilce bloudění nacházíme cestičku, vedoucí naším směrem podle moře. Je to taková kamenitá cesta. Jedeme opatrně. Po půl hodině přijíždíme na konec cesty k nádhernému majáku.

Cesta končí srázem a tak se musíme vrátit. Velký Roman sice nachází pěšinku, po které by to tak nějak šlo sjet. Raději se vracíme na N16 a pokračujeme do města Al-Hoceima.

V centru zastavujeme na kruháči a malý Roman vybírá z bankomatu ještě nějaké peníze. Nedaleko stojící policista nám ukazuje, že mu vůbec nevadí, že parkujeme na křižovatce a odhání i kluky, kteří se dožadují nějakého pamlsku. Ptáme se nějakého pána na rybí restauraci a on nás posílá do přístavu. A opravdu. V přístavu zastavujeme u nenápadné malé restaurace a objednáváme si ryby. Dostáváme výborný zeleninový salát a 4 druhy ryb, kalamáry a krevety.

I s pitím to vše stojí 310 DIH. Asi padá další mýtus o předražování jídla pro turisty, protože co jsme si na začátku s panem číšníkem domluvili, tak do desetníku sedí.

Přejedeni vyrážíme po N2 na jih. Tato silnice je trochu nudná, projíždíme stále nějaké vesničky, které na sebe navazují. Přesto rychlost 80-90 km/hod je ideální a nikdo to neřeší. Opět začínají hory a my stoupáme vzhůru. Počasí se horší, občas sprchne a zase je sluníčko. V jednu chvíli projíždíme maxi slejvákem a před městečkem Aknoul zastavujeme před kavárnou. Malý Roman ždímá svůj dres.

Objednáváme si čaj a dostáváme od milého pána nevyloupané mandle. V jeho obchůdku nakupujeme vodu a po půlhodince odpočinku pokračujeme po R 505 do poměrně většího města Taza. Počasí se stále honí a studený vítr přidává na síle. Projíždíme městem a stoupáme po R 507 do míst, kde by měl být kemp. Nic tu není, pouze na jedné křižovatce prodává malá holka mléko.

Dáváme jí dárečky. Opravujeme na litru povolený kryt řetězu a hodnotíme naší situaci. Vše řeší obrovský slejvák, nasedáme a vracíme se do Tazy.

Objíždíme hotely, ceny ujdou, ale parkuje se na ulici. To nechceme. Nakonec se daří velkému Romanovi sehnat hotýlek Boujida i s parkováním. Motorky strkáme po nájezdu do nějaké kotelny pod domem, kde bydlíme. Hlavně že jsou pod zámkem.

Máme dva pokoje. Věšíme mokré oblečení, kde se dá. Vaříme večeři, kterou má na starosti Roman s Klárou. Máme Travelllunch, tolik vychvalované jídlo na cesty. No, nevím, ale nedá se to jíst. Je to moc umělé. Vyhazujeme TO do záchodu a raději popíjíme slivovici s medem. To je speciální Romanova kombinace a je moc dobrá.

Najeto 350 km.

 

25. 4. Pondělí

Spalo se nádherně. Jdu s velkým Romanem na snídani. Je v ceně a je královská. Čaj, omeleta, máslo, marmeláda a výborný místní chleba. Konečně otvírají banku a měníme celkově 1600 E za 16500 DIH.

Zakládáme společnou kasu, kam dáváme většinu vyměněných peněz. Zjistili jsme, že je jednoduší vše platit hromadně. Vyjíždíme z kotelny a platíme panu domácímu dohodnutých 550 DIH.

Ve městě marně hledáme pumpu. Jsou tu, ale nemají benzín. Tak vezmeme cestou. Opět po silnici R 507 stoupáme do výše 1050 m. n. m. Přijíždíme k místní krápníkové jeskyni. Cena 60 DIH za osobu je dobrá. Bereme si čelovky. Náš průvodce, hovořící pouze francouzky, velí vpřed. Zdoláváme 540 schodů směrem dolů a už se těšíme na ten výstup. Je to taková propast Macocha, ale záhy prolézáme malým otvorem hlouběji do nitra hory.

Povrch je mazlavý a po chvíli máme naše zablácené oblečení celé červené od tohoto blátíčka. Prolézáme okolo obrovských krápníků, přelézáme je a šlapeme po nich. Řešíme, že toto by asi v Česku neprošlo. Pouze naše čelovky osvětlují obrovské jeskynní prostory a nádherné vápencové útvary. Přicházíme k podzemnímu jezeru a to je konec naší prohlídky. Dál už se chodí pouze s potápěčskou výstrojí. Jsme 400 m pod povrchem a asi 1,5 km vzdáleni od vchodu. Vracíme se stejnou cestou nazpět a pak ty schody.

Před vchodem už čekají další návštěvníci. Když vidíme jejich oblečení, tak nechceme věřit tomu, že se dámy v pantoflíčkách a pánové v bílých kaftanech budou brodit v tom bahně. Průvodce nám potvrzuje, že půjdou stejnou cestou, jako my.

Dáváme se doprava na uzoučkou silničku, která směřuje na jih. V mapě je to hnědka, tak se těšíme na nějakou divočinu. Stoupáme a zase klesáme, občas asfalt zmizí a zase se po pár kilometrech objeví. Krásné údolí střídají výjezdy do kopců a tisíce zatáček.

Stoupáme do sedla Tizi-Oulmou 1900m. n. m. Před námi vidíme mračna, válející se po hřebenech hor. Tímto směrem jedeme, tak se asi máme na co těšit. Přejíždíme po náhorní plošině.

Všude tady bydlí lidé, pasou kozy a mávají nám. Míjíme kopce se sněhem a stoupáme do sedla Tizi-bou-Zabel 2400 m. n. m. Konečně silnice klesá do údolí a otepluje se.

Zastavujeme ve vesničce Immouzzér des Marmoucha u kavárny. Objednáváme si čaj a marocké národní jídlo tajine. Je to vlastně dušené skopové, nebo kuřecí maso, brambory a zelenina. Jíme rukama, nemají ani lžíce. Velký Roman řeší benzín a místní nás posílají na různé strany, že je tam zaručeně pumpa. Nakonec bere benzín v nějaké garáži ze sudu a od té doby jeho motorka nejede tak, jak má.

Pokračujeme po bělkách až do města Missour, kde tankujeme u velké pumpy Afriqa. Nechce se nám jet po hlavní, tak po chvíli odbočujeme opět na bělku. Svítí sluníčko a je nádherně.

Asi po 100 km se nějak nemůžeme shodnout, kde vlastně jsme. Mapa říká něco jiného a obě navigace jsou také jinde. Bereme to odhadem a odbočujeme na šotolinovou cestu. Po chvíli přijíždíme k řece, kterou musíme přebrodit. Velký Roman je v těchto věcech zkušený a předvádí nám jak se s tím poprat.

Pokračujeme západním směrem, cesta je pěkná, jedeme okolo 70 km /hod. Pak se to stane. Chvíle nepozornosti, ustřeluje mi zadní kolo a pak i přední. Už to nedokážu srovnat, pokládám Barborku na levý bok. Kloužu po páteřáku a vidím, jak motorka dělá přemet a končí na druhém boku mimo silnici. Vstávám. Nic mi není.

Stavíme Barborku na kola a zjišťuji škody. Promáčklé kufry a ohnuté lešení držící plexi. Stavíme stany a vše se nám daří opravit. Rovnáme ohnuté trubičky a vše přiděláváme elektrikářskými páskami. Kufry jsou měkké a jdou docela dobře vyrovnat. Do tmy je vše hotové. Jsme ve výšce 1300 m. n. m. ale je poměrně teplo. Trochu slivovice na povzbuzení a hurá do spacáku.

Najeto 303 km

 

26. 4. Úterý

Ráno je nádherné. Vaříme čaj a snídáme při východu slunce. Dodělávám ještě nějaké úpravy na Barborce a startujeme na další cestu.

Pokračujeme asi hodinu po šotolině a najednou vjíždíme na silnici N 15. Zpětně zjišťujeme, kudy jsme včera jeli a že je asi nějaký chaos v mapě. Po hlavní stoupáme do sedla Tizi-n-Tairhemt 1907 m. n. m. Po kvalitní silnici kroužíme okolo řeky Ziz. Okolo nás se tyčí nádherné stolové hory a my jedeme v kaňonu až k tunelu Legionářů. Tady začíná vzdutí přehrady Hassan Adakhil.

Ve městě Ar- Rachidia nacházíme modrou Afriqa pumpu a tankujeme. Za městem začínají obrovské pláně. Je to jen samé kamení. V kaňonech rostou palmy a pod nimi se schovávají domečky z hlíny.

Zastavujeme na obrovské planině u velkého stanu. Je to restaurace. Objednáváme si omeletu se zeleninou a čaj. Nabízejí nám nějaké suvenýry, ale zatím nechceme nic kupovat.

Po obědě pokračujeme stále na jih. Jedeme stále podle řeky Ziz. Okolo jsou hliněné domy, palmy a lidé sedící v jejich stínu. V Rissani odbočujeme na N 13. Před námi se rozprostírá nekonečná pláň a v dáli se ve slunci blýskají obrovské hory z písku. Tak a jsme na poušti.

Projíždíme vstupní branou do vesnice Merzouga a hned se na nás vrhají ubytovací naháněči. Nechceme bydlet v centru v nějakém předraženém hotelu, tak se kousek vracíme na okraj vesnice, kde jsme zahlédli několik ukazatelů na ubytování. Každý se rozjíždíme na jinou stranu vesničky a hledáme odpovídající hotýlek.

Nejúspěšnější je malý Roman s Klárou a už parkujeme na dvorku hotelu Ocean des Dunes. Cena 140 DIH s večeří a snídaní na osobu je až neuvěřitelná.

Jdeme se projít po vesničce.

V obchodu se suvenýry nám velký Roman předvádí nádherné smlouvací divadlo za nějaké kameny. No, máme se co učit. Po návratu je večeře. Takové spousty jídla jsem asi nikdy neviděl. Obrovská mísa salátu, tajine asi pro 8 lidí a jako dezert kolečka pomerančů posypaná skořicí. Domlouváme s panem majitelem zítřejší pronájem auta a následný výlet do pouště. Vše platíme a jsme úplně v šoku, když nám vůbec nepočítá pití.

Dnes najeto 310 km.

 

27. 4. Středa

Snídaně je opět jak pro 8 lidí. Odstrojujeme motorky a malý Roman odhaluje upadlý držák kufru. Vyrážíme na lehko do pouště. Je to zábava, ale jsme opatrní, přeci jenom je před námi ještě mnoho kilometrů.

Na pláni u vesnice potkáváme spoustu dětí. Vždy mi musí říci svoje jméno a pak dostanou sladkou odměnu. Jedeme až na konec silnice do vesničky Touza. Tady končí asfalt a začíná pravá pista. Vydáváme se po ní, jede se výborně a velký Roman je ve svém živlu. Smaží to po pláních, co to jde.

Z časových důvodů se vracíme nazpět do hotýlku.

Bereme malého Stroma a jedeme na náměstíčko k panu opraváři, který má svářečku. Bere si sluneční brýle obalené v papíru a bravurně svařuje držák, že nic není poznat. Nachází i trochu černé barvy a tu nanáší na horký kov a je to. Za opravu platíme srandovních 50 DIH.

V hotelu čekáme na našeho řidiče, pijeme kávu a tak různě poleháváme. Okolo 16 hodiny bereme spacáky a nasedáme do našeho Jeepa. Pan řidič je malý človíček a vypráví nám o poušti. Veze nás opatrně po pistě do mini vesničky, kde jdeme na představení Senegalských hudebníků. Kupujeme si jejich CD, což byl asi záměr celé návštěvy, ale stálo to za to.

Konečně se pan řidič trochu odvazuje a vjíždíme do hlubšího písku. Auto zahrábne a jedeme dál. Tady bychom už s motorkami neprojeli. Projíždíme se pouští a dovídáme se, že je poušť písková tzv žlutá a lávová, tzv černá.

Chvíli hledáme minerály a prohlížíme si nějakou průrvu v zemi údajně 80 m hlubokou.

K večeru přijíždíme k hliněnému obydlí, kde budeme dnes spát. Vítáme se s panem domácím, můžeme si vše prohlédnout. Uvnitř jsou malé komůrky a na podlaze koberce. Okýnka jsou velká tak 20x20cm. V tomto příbytku žije šestičlenná rodina, což je na Berberské poměry málo. Náš průvodce říká, že v takovýchto obydlích žije i 20 lidí.

Dostáváme čaj, sedíme před příbytkem a rozmlouváme. Pan domácí nás učí vařit čaj po Berberském způsobu. Když vidím, kolik čaje přijde do jedné malé konvičky, už se vůbec nedivím, že večer nemůžu usnout.

Ve 22 hodin nás zvou dovnitř na večeři. Máme zeleninový salát a kus-kus s kuřetem. Je toho tolik, že sníme sotva půlku. Zbytek si bere hostující rodina.

Spaní máme připravené v Berberském stanu. Je nádherně. Jasná obloha, hvězdy a měsíc krásně svítí. V dálce jsou vidět siluety pískových dun. Občas je slyšet zamečení koz, které mají nedaleko přístřešek.

Dnes najeto 80 km. Kolik autem, to nevím.

 

28. 4. Čtvrtek

Budíme se okolo 8 hodiny a pozorujeme, jak nejstarší syn startuje šlapacího skůtra a odjíždí do práce. Dostáváme snídani a loučíme se. Pokračujeme autem v našem jednodenním cestování na místo, kde se dají najít fosílie pravěkých živočichů. V kamenech jsou otisky různých ulit a brouků. Válí se toho tady spousty, jen hledat. Na jedné vyhlídce kupujeme od dětí jejich výrobky.

V 10 hodin se vracíme do našeho hotelu. Na dvorku je spousta holanských karavanů. My se v klidu sprchujeme a pomalu balíme. Dalším překvapením je, že nám neúčtují pokoj, i když jsme tam měli celou noc uzamčené věci. Vše je v ceně zájezdu, který nás vyšel na 1500 DIH. Loučíme se s panem vedoucím a vyrážíme za dalším dobrodružstvím.

V Rissani bereme u Shellky benzín. Není ale tak kvalitní, jako u modré pumpy Afriqa. Někdy mi Barborka chcípne a i velký Strom se s tímto palivem nějak nemůže vyrovnat. Odbočujeme na N 12. Cestou hodně fouká a vítr víří písek, který zůstává na silnici. Občas zastavuji, fotím a rozdávám bonbóny dětem. Silnice je krásná, kvalitní. V dálce se začínají objevovat kopce, do kterých míříme.

Ve městečku Alnif odbočujeme na R 113 a stoupáme po krásné silnici do sedla Tizi-n-Boujou. Projíždíme poměrně velké město Tineghir a stoupáme po R 703 do soutěsky Todra. Soutěska je obrovská a silnička se klikatí podle malé říčky, kde je alespoň trochu zeleně.

Nad námi se tyčí 400 m vysoké srázy a my stoupáme stále výš a výš. Ve městečku Tamtattouche zastavujeme v restauraci a opět ten výborný tajine. Radíme se kudy dál. Zda pojedeme okolo hor po silnici, anebo po pistě přes hřeben. Vyhrává druhá varianta.

Pan číšník nám radí, že nemůžeme zabloudit – po dvou kilometrech u dětí doleva. Platíme 270 DIH za vše a opravdu na zmíněné odbočce na nás mává několik dětí, dožadujících se nějakého dárečku. Po šotolině přejíždíme obrovskou planinu a stoupáme po kamenité cestě vzhůru.

Záhy se cesta mění v koryto řeky, ale zkušený velký Roman radí, kudy a jak. Obdivuji Romana s Klárou na malém Stromu, protože ve dvou je to docela mazec. Stoupáme korytem stále nahoru a náhle se před námi vynoří jak přízrak Avia Furgon s osmi cestujícími na palubě. Kluci jsou vysmátí, každý pokuřuje a okolo jejich auta se line vůně marjánky. Tak když to projelo toto auto, tak my musíme také. Cestou ještě potkáváme nějaké děti. Vůbec nechápu, kde se tady v takové pustině a tak vysoko berou. Holčička špitne, že se jmenuje Fatima a dostává od všech dáreček.

Na vrcholu mi Pepča ukazuje 2656 m. n. m. Výhledy jsou nádherné a slunce se pomalu noří za velikány.

Po 45 km tohoto nádherného offroadu najíždíme na R 704 a začínáme hledat ubytování. To nacházíme v hotelu u silnice. Je plný německých karavanů. Jejich majitelé, když nás vidí, tak zatahují závěsy. Nechápu, proč.

Velký Roman domlouvá cenu 500 DIH pro všechny s večeří a snídaní. Pan vedoucí je velice vtipný. K našemu večernímu tajine nám hraje na bubínek. Při čaji nás učí, že,,na zdraví´´ se řekne ,, SAHA´´. Tak ho také učíme ryze české slovo a to,, HOVNO´´.

Malý Roman si stěžuje, že mu něco křupe v předním kole. Domlouváme se, že ráno uděláme prohlídku všech strojů.

Dnes najeto 296 km, z toho 45 km nádherný offroad.

 

29. 4. Pátek

Ráno kontrolujeme motorky a na malém Stromíkovi nenacházíme žádnou závadu. Po snídani vyrážíme směrem na jih. Projíždíme opět nádhernou soutěskou s krásnými zatáčkami.

Asi po 20 km si stále malý Roman stěžuje na divné zvuky od předního kola. Chvíli bádáme a nakonec zjišťujeme, že je v háji ložisko předního kola.

Beru Kláru za sebe a jedeme pomalu do města Boumaine-ed Dades. Je tu velká Shellka a vedle ní autodílna. Podkládáme Stromíka cihlou a vyndáváme přední kolo. Jedno ložisko má vysypanou klec. Není se čemu divit, tento stroj má nalítáno 110 tisíc km a skoro vše je původní a také tomu trochu pomohl včerejší offroudek.

V autě vedle nás sedí moderně oblečený černoch. Jak se ukazuje, mluví anglicky. Vysvětlujeme mu, že potřebujeme nová ložiska a on něco zakřičí do autodílny. V zápětí přichází nějaký pán, nasedám s velkým Romanem a našim polámaným kolem do jeho zánovního Renaultu 4 a jedeme někam do města. Zastavujeme u obchodu s autopotřebami. Pan prodavač znalecky koukne na číslo ložiska, sáhne do regálu a dvě nám podává. Ještě zjišťujeme možnost nákupu gufera, ale to bohužel nemá. Platíme neuvěřitelných 80 DIH a vracíme se zase tím bezva autíčkem k pumpě.

Tam nás pouštějí do autodílny a přichází samotný majitel, aby provedl opravu. Nakonec po společné dohodě se nám daří stará ložiska vyndat a nalisovat nová. Je to neuvěřitelné, ale od demontáže kola až po jeho montáž uběhla pouhá hodina a půl. Platíme panu majiteli 100 DIH a je to. Za 500 Kč výměna ložisek na počkání, no chtěl bych to v naší rozvinuté Evropě vidět.

Ještě se ptáme nějakého pána na cestu a on nám naší plánovanou pistu rozmlouvá. Máme jít raději k němu do restaurace na oběd.

Z hlavní N 10 odbočujeme vpravo na šotolinu. Cesta se klikatí údolím a před námi se tyčí obrovské hory a skály. Stoupáme a na cestě se začínají objevovat příčné skalní prahy. Kluci občas zavadí krytem motoru. Stoupání je v některých místech veliké.

Používám pouze dvě rychlosti: jedničku a dvojku. V nízkých otáčkách se přeci jenom projevuje nekvalitní benzín a občas Barborka chcípne. Předjíždíme skupinu cyklistů a po 35 km jsme na vrcholu Tizi-n-Tazazert 2460 m. n. m. V zatáčce nás přepadávají děti a my jim rozdáváme nějaké dárečky.

V domečku u cesty si dáváme čaj a přijíždějí cyklisté. Jsou to Belgičani, jeden mluví plynně česky. Vypráví, že jezdí takto po horách a bagáž jim vozí terénní auto.

Po půl hodince odpočinku se vydáváme na sjezd dolů do údolí. Je to docela maso, musí se brzdit pouze motorem, nebo trochu zadní brzdou. Některé úseky jsou tak rozbité, že Klára musí jít pěšky, protože ve dvou to opravdu nejde projet. Odměnou jsou nádherné výhledy na okolní nekonečné kopce.

Takto klesáme 75 km. Malý Roman toho má docela plné zuby i ruce, ale jsou s Klárou stateční, že to vše projedou.

Ve vesničce Nekob se napojujeme na R 108 a jedeme po krásném asfaltu asi 20 km. Tady odbočujeme vlevo na bělku a opět stoupáme do vršku. Po planině přijíždíme do nějaké vesnice, která není na mapě. Cesta pokračuje korytem řeky. Jsme dost utahaní z předchozího offroadu. Raději se otáčíme a vracíme se na asfalt. Po chvíli najíždíme na N 9, tankujeme u Afriqa pumpy a míříme do Zagory. Silnice vede podle řeky Draa. Okolí řeky je krásně zelené a plné palem, pod kterými posedávají místní obyvatelé.

Na začátku města je pěkný kemp. Zase probíhá to nádherné Romanovo divadlo s dohadováním ceny. Dnes spíme ve velkém stanu za 440 DIH. Samozřejmě s jídlem.

Na velkém Stromovi je naražený kryt motoru a hrozí poškození olejové hadice. Zítra se musíme zastavit v nějaké opravně a půjčit si vhodné nářadí.

K večeři dostáváme salát, zapečené čufty,(zvané Kefta) a melouna. Popíjíme čaj, kávu, slivovičku a je nám dobře.

Najeto 249 km z toho 110 km mimo asfalt.

 

30. 4. Sobota

Ráno jsou trochu mráčky. Uklidňujeme se, že v Africe přece neprší a jdeme na snídani k bazénu.

Vracíme se na hlavní silnici. Míjíme policejní kontrolu a už jsme v centru. Tyto kontroly jsou před každým větším městem, ale páni policisté nám vždy zasalutují a můžeme projet. Píši PÁNI policisté, protože jsou to velice vážené a uznávané osoby, hovořící plynně anglicky. U pneuservisu si půjčujeme velké kladivo a dřevěný špalek. Pár dobře mířených ran a kryt je opět na svém místě.

Zastavujeme u malých obchůdků a jdeme na nákupy. Mají tu spoustu krásných věcí, ale stále to není to, co chceme. Pan prodavač je velice chytrý chlapík, sahá do tajných zásob a nabízí nám spoustu stříbrných náramků. No, konečně. Vybíráme si 5 kousků a ještě hedvábnou šálu a začíná divadélko o ceně. Velký Roman z povzdálí sleduje, zda jsme se něco naučili. Po půl hodině jsme na polovině původní ceny. Připíjíme si čajem na zdárný obchod a jdeme. Jsme spokojeni, ale náš velký smlouvací učitel říká, že jsme mohli jít ještě níž.

Za Zagorou odbočujeme na N 12, ale nedaří se nám najít odbočka na bělku, která v mapě nemá ani číslo. Po 10 km končí asfalt a pokračuje písková šotolina. Po chvíli se rozhodujeme pro návrat. Dnes máme před sebou docela velkou porci kilometrů. Tato silnice vede trochu jinam a zajížďka by byla moc velká.

Vracíme se na hlavní N 9. Po 100 km se začíná silnice zvedat a my stoupáme do sedla Tizi-n-Tinififft 1660 m. n. m. Opět nádherné výhledy, zatáčky a kvalitní asfalt.

Za městem Ouarzazate zastavujeme u velikého motorestu s pumpou a myčkou. Za dvacku si půjčuji wapku a konečně smyji týdenní bahno z Barborky. Ostatní mě následují a velký Roman ještě čistí vzduchový filtr. Stále mu to nějak nejede a trochu se to zhoršuje. K obědu si objednáváme 1 kg grilovaného masa za 400 DIH a pozorujeme okolní ruch. Po hlavní projíždějí motorky, ale mají silniční gumy a jezdí nalehko. Za nimi jede Defender a veze věci. To není žádné cestování. Hezky vše s sebou.

Naproti jsou filmové ateliéry a filmaři mají přestávku. Obědvají uvnitř restaurace a poté okukují naše stroje. Při odjezdu mě odchytává tmavá krasavice, zda bych jí svezl na motorce. Kývám, že jo, ale ona že se mnou pojede kamkoli. Ostatní se smějí a nakonec mě zachraňují oznámením, že jsem ženatý. Hbitě ukazuji prsten a krasavice se přesouvá k velkému Romanovi. Ten používá stejnou taktiku a raději odjíždíme.

Po chvíli odbočujeme na malou bělku a přijíždíme na vyvýšeninu, odkud je vidět pevnost Ait- Benhaddou. Tato stavba je zajímavá tím, že se tu točil film Gladiátor. Velký Strom stále nejede a tak měníme svíčky.

Na N 9 se vracíme po pistě. Pomalu se blížíme k pohoří Velkého Atlasu. Obloha se začíná zatahovat a na vrcholcích velehor se válejí dešťové mraky. Stoupáme do sedla Tizi-n-Tichkal 2260 m. n. m. Je mlha, poprchává a teploměr ukazuje 12°C. Silnice je přesto nádherná, ale jezdí tu kamiony a dost obtížně se předjíždějí.

Je to krásný zážitek, stále stoupáme a zase klesáme, okolí se mění, je tu více zeleně a hlína je červená. V řekách a potocích teče hodně vody. Asi tu dost pršelo. Před odbočkou u městečka Ait-Ourir vjíždíme do obrovského slejváku. Malý Roman si obléká mojí nemokovou bundu. Já mám poměrně kvalitní oblečení od PSI Hubík, odolné dešti, tak mu jí rád půjčuji.

Projíždíme podhůří severní strany Atlasu. Všude jsou obdělané pole, ale lidé jsou tak nějak jiní. Jinak se oblékají a je na nich vidět blízkost velkého města Marrakech. Toto město úmyslně vynecháváme.

Najíždíme na silnici R 203. Je to stará kupecká silnice skrz Atlas. Pomalu se smráká a my úpěnlivě hledáme ubytování. Nikde nejsou žádné cedule. Už je tma a konečně stavíme před kempem. Cena je však velmi vysoká, ale telefonicky nám vyřizují bydlení u nějakého příbuzného. Tady zase není parkování a nechat motorky bez dozoru – to NE! Tak zase nazpět do kempu a dostáváme několik adres ve vedlejší vesnici. Malý Roman vyráží na průzkum. Máme o něj trochu strach, ale po hodině se v pořádku vrací.

Jedeme do pěkného hotýlku. Motorky strkáme na chodbu do obytné části a hurá na kutě. Jsme trochu navlhlí, ale není kde sušit. Hlavně, že jsme i s našimi miláčky pod střechou a zámkem. Najeto 465 km.

 

1. 5. Neděle

Ráno prší. Při snídani se radíme o dalším plánu. Jsme trochu navlhlí, ale nechceme tady v horách zůstat. Je zataženo a 11 °C. Pomalu balíme a zkusíme dojet k moři. Tam snad bude lépe.

Na silnici jsou velké louže a všude leží spousta kamení, které spadlo z okolních skal. Po 20 km stoupání přijíždíme k místu, kde se utrhl svah a na silnici je hromada mokrého písečného štěrku a uprostřed protéká potok. Navzájem si pomáháme a vcelku snadno tuto překážku překonáváme.

Stále stoupáme. Po levici jsou skály, ze kterých následkem deště občas padají na silnici velké i malé kameny. Po pravici hluboko v údolí teče rozvodněná řeka Niss. Přijíždíme ke koloně automobilů a jdeme se podívat, proč nejedou dál. V úseku 50m se přes silnici valí povodňová řeka a strhává s sebou obrovské kameny.

Co budeme dělat? Jedeme, nebo se vrátíme, anebo počkáme v dešti na nějaký bagr, jako ostatní. Voda stále stoupá a tak rychlé rozhodnutí nás všech je: VPŘED!

První jede malý Roman. Voda nám sahá po kolena. Zezadu přidržujeme motorku a daří se přejet. Pak velký Roman na litru. Tekoucí kameny nám podrážejí nohy, ale přejezd se daří dokončit. Místní čumilové znalecky zvedají palce nahoru. Nyní těžká Barborka. Řízení přenechávám velkému Romanovi, protože mám trochu problém s mojí výškou. Občas nedosáhnu na zem a to by v tomto případě mohlo být špatné. Voda stále stoupá. Nájezd je dobrý, ale uprostřed tohoto rozbouřeného proudu Barborka chcípá. V zápětí Roman startuje. Ale nejede to a přední kolo se nám stáčí stále dolů po proudu.

Toto opakujeme asi 2x, až zjišťujeme, proč to nejede. Do drátů předního kola se zapletl kámen a zasekl se o brzdič. Bereme Barborku za padáky a vyrveme těch 300 kg na břeh. Čumilové opět zvedají pochvalně palec. My jsme rádi, že nám Barborka nesjela ze srázu.

Jsme celí mokří, kluci vylévají vodu z bot. Daří se mi vydolovat zaseknutý kámen z kola bez poškození drátů. Mezitím malý Roman převádí Kláru přes rozbouřenou řeku. Voda jim sahá hodně nad kolena. Doufáme, že toto byla poslední překážka, protože už se nemůžeme vrátit.

Pokračujeme stále do kopce. Za sucha by to byl nádherný zážitek. Okolní kopce jsou zasněžené a teploměr ukazuje +2°C. Pouštím si hefty na plný výkon a mokré rukavice se nepříjemně lepí na zmrzlou kůži. I když prší, tak výhledy jsou nádherné. Silnice se vine okolo kopců a stále stoupá.

Pomalu se blížíme do sedla Tizi-n-Test 2100 m. n. m. Déšť ustává, ale začínají na nás dopadat velké vločky mokrého, těžkého sněhu. Na silnici leží asi 5 cm sněhová pokrývka. Ve vyjetých kolejích od aut se dá jet a my jen čekáme, zda se objeví i námraza. To by byl konec. Protijedoucí turisté, sedící v teple automobilů si nás fotí a ze zdvižených palců usuzuji, že to na druhé straně kopce bude lepší.

Takto jedeme asi 5 km a náhle, jak mávnutím kouzelného proutku sníh mizí, a my jsme na druhé straně kopce. Zato začíná obrovský slejvák. Velký Roman zastavuje u restaurace a musí se trochu obléknout. Klára je také úplně zmrzlá.

Domlouváme se, že pojedeme do nejbližšího města a tam si najdeme hotel a nějak se usušíme a ohřejeme. Je mlha, prší a protijedoucí auta nesvítí. Sjezd je velice nebezpečný, ale sotva jsme o něco níže, mlha mizí a už jen prší. Po silnici se na některých místech valí voda, ale už to není tak hrozné, jako předtím.

Konečně najíždíme na hlavní silnici N 10 a po 50 km za stálého deště přijíždíme do většího města Taroudannt. Cedule nás vedou do centra až k hotelu Tiout. Cena 350 DIH za dvoulůžkový pokoj je přijatelná a hned posíláme SMS velkému Romanovi, který nás po chvíli nachází. V hotelu jsou dost nepříjemní, ale hlavně, že jsme pod střechou.

Rozvěšujeme po pokoji svoje mokré svršky, kde se dá a pouštíme klimošku na 30°C. Snad to proschne.

K večeru jdeme do města na trh. Cestou věnuje malý Roman tři Travellunche nějakému bezdomovci. Pracně mu vysvětluje přípravu tohoto vynikajícího jídla.

Na tržišti se nás ujímá nějaký kluk, ale my děláme, že nerozumíme a v klidu nakupujeme koření tam, kde chceme my. Kluk se snaží ovlivňovat prodejce s cenou, ale na nás je krátký a nevychází mu to. V kavárně si dáváme výbornou kávu a hurá do hotelu na večeři.

Dnes vařím já. Dělám mojí specialitu na cesty a to je Psí maso. Uvaří se kolínka a pak se osmahne na pánvičce hovězí konzerva. Nakonec se to smíchá dohromady a je hotovo. Popíjíme slivovici a plánujeme zítřejší trasu.

Dnes najeto pouhých 165 km, ale bylo to HUSTÝ!

 

2. 5. Pondělí

Celou noc prší. Ráno je vše navlhlé i to co jsme měli suché. Snídaně je velice ošizená a brání se platbě kartou. Nakonec se terminál i pan recepční umoudří a jde to.

Vyrážíme po N 10 na západ. Cestou projíždíme několik silničních brodů. To jsou takové můstky přes říčky, které jsou ale hodně rozvodněné a voda teče po silnici. Před městem Agadir dostáváme docela slušnou sprchu z nebes. Město je poměrně veliké a je plné smogu. Auta hodně kouří a smrdí.

Míjíme centrum a po obchvatu se vydáváme k moři. Na první dostupné pláži zastavujeme. Fouká sice studený vítr, ale ten rozhání mraky a vykukující sluníčko příjemně hřeje.

Před námi se rozprostírá Atlantický oceán. Jdu na pláž nabrat písek do sbírky. Pozoruji dvoumetrové vlny a surfaře, kteří trénují na prknech.

Silnice N 1 vede podle moře. Má kvalitní povrch. Jedeme stále okolo 110 km/hod. Každou chvíli někdo z nás zastaví a fotí. Občas vjedeme do přeháňky, ale silný nárazový vítr nás trochu osuší.

Před městem Essaouira hledáme místní duny, ale po zjištění, že je to pouze lákadlo pro turisty, jedeme do přístavu na rybí trh. Strhává se obrovská průtrž mračen.

Necháváme motorky u obrubníku a schováváme se v jedné rybí jídelně. Hned nám nabízejí totálně předražené langusty a nějaké ryby. Cena je ale neskutečně vysoká. Jdeme vedle, kde velký Roman zařizuje opravdovou rybí hostinu. Grilují nám několik druhů ryb, chobotnice, kalamáry a krevety. Je toho tolik, že se po hodině hodování nemůžeme ani pohnout. Platíme neskutečných 200 DIH a jdeme koupit do města nějaké suvenýry. Přestává pršet. Jsme celí mokří, ale to nevadí, vítr nás určitě osuší.

Pokračujeme po R 301 podle moře. Krajina se mění, přibývají úrodná políčka, na kterých pracují ženy v barevných šatech. Projíždíme městem Safi. Zastavujeme na vyhlídce.

Domlouváme se, že pojedeme až do dalšího města a tam si najdeme nějaký hotýlek a trochu se usušíme. Počasí je sice o něco lepší, ale občas vjedeme do deště a jsme zase mokří.

Ve městě El-Jadida marně hledáme nějaké přijatelné ubytování. Vše je drahé. Pepina nás bravurně vyvádí z města na pobřeží. Je tma a naše silnička R 320 náhle končí na stavbě. Zajíždíme po písku mezi roští a stavíme stany. Mám navlhlý i spacák, ale to se musí vydržet. Přichází hlídač ze stavby. Věnuji mu tři cigarety ze zásob na úplatky, které jsme vlastně vůbec nikde nemuseli dávat, a on nám hlásí, že nás bude celou noc hlídat. Tak dobrou.

Najeto 575 km.

 

3. 5. Úterý

V 6 ráno se s námi loučí pan hlídač. Odpovídám mu v polospánku a ještě se půlhodinku povaluji. Celou noc pršelo a je zataženo. Balíme mokré stany a vlastně vše je mokré.

Vracíme se do města a u Afriqa pumpy bereme benzín. Po N 1 jedeme do města Casablanca. Toto město je obrovské, je veliký provoz a opět smog a prach. Kličkujeme mezi osobáky a kamiony. Je to trochu mumraj, ale takový bezpečný. Člověk musí dodržovat to co ostatní. Stále troubit a udržovat rychlost s davem. Platíme 30 DIH za použití dálnice a pokračujeme po silnici R 313.

Dnešní jízda je taková bez jiskry, jsme unaveni a nejraději bych zastavil a natáhl se někde na louce.

Silnice se kroutí přes krásné kopečky a údolíčka. Ve vesničce Merchouch zastavujeme na náměstí.

U řezníka si objednáváme 1 kg čerstvě namletého ugrilovaného masa.

Potom kávu a čaj. Hostina nám zvedá náladu a únava opadává. Za maso platíme 80 DIH a zvesela pokračujeme po R 404. Silnice je nádherná, provoz malý. Okolo jsou lány se žitem, těsně před sklizní. Sluníčko začíná pálit a my začínáme prosychat.

Najíždíme na hlavní N 6 a po 20 km nás Pepina vede na nenápadnou silničku. Ta záhy končí na poli, ale to nám přeci nevadí a pokračujeme vpřed. Bohužel se polní cesta začíná stáčet trochu jiným směrem. Přijíždíme k přehradě El Kansera. Cesta končí v malé vesničce. Takže zpět na hlavní N 6. Konečně trefujeme silnici R 705 vedoucí k rozvalinám Volubilis.

Pepča nás zase vede na polní cestu. Po chvíli zjišťuji, kde je chyba. Omylem jsem nařídil funkci – použít pouze nezpevněné komunikace. Záhada je objasněna a už to valíme po N 4 na Féz. Silnice je široká, stoupá do kopců a poté klesá do údolí, kde se rozprostírá toto veliké a známé město. Předjíždíme kamiony a dodávky.

Na předměstí zastavujeme u pumpy. Hned se na nás nabaluje chlapík na skůtru a stále nám nabízí výhodné ubytování. Bloudíme městem a nakonec se na jednom kruháči ptáme pana policisty na cestu k námi vybranému hotelu. Vysvětluje nám, kudy máme jet a pak zastavuje provoz, abychom mohli pohodlně odjet.

V hotelu Ibis je to dražší ale máme v záloze ještě dva. Čekám s Klárou na parkovišti u motorek a po půl hodině přicházejí kluci se skvělou zprávou. Našli hotel s parkováním na dvoře. Máme společný pokoj. Platíme 500 DIH za dvě noci. Je to takový činžovní dům, předělaný na hotel. Na dvoře jsou natažené šňůry. Věšíme na ně naše mokré stany a spacáky.

Jdeme se projít po okolí. Na rohu je fastfood. Objednáváme si kuře, rýži a pivo. Jídlo je dobré a pivo je v plechovce, která je zabalená do alobalu.

Po návratu do hotelu si objednáváme na zítřek průvodce.

Dnes najeto 525 km.

 

4.5. Středa

Jdeme do kavárny na snídani. Už to ale nejsou takové hody, jako na poušti. Omeleta a káva. Pan průvodce má hodinu zpoždění. Je samý vtip a my se těšíme do Mediny.

Musíme použít dva taxiky. Jsou to taková malá autíčka a taxikáři berou pouze tři pasažéry. Cena je nízká, za 10 km platíme 12 DIH. Vstupujeme do starého města a náš průvodce vypráví o historii Fézu. Uličky jsou uzoučké, je to takový labyrint, kde není problém se ztratit.

Jdeme do vyhlášené koželužny. Jsme předáni prodavači, a ten nás vede na střechu. Odtud sledujeme, jak se po starém způsobu zpracovávají kůže. Je to pěkná dřina. Připadáme si jak ve středověku. Vše se dělá ručně.

Poté procházíme velký obchod s koženým zbožím. Výrobky jsou krásné, ale vše je strašně předražené. Odmítáme cokoliv koupit a najednou se průvodce tolik neusmívá.

Vede nás do výrobny přírodního léčitelství. Mladý krasavec vede přednášku o medikamentech. Je nesympatický. Když mi strčí do nosu váček s nějakým smradem, tak odcházíme. Další obchod je s koberci. Zase přednáška a předváděčka totálně předražených výrobků.

Už nás to nebaví. Chceme vidět staré město a né oblejzat obchody pro turisty. Průvodce prudí a my také. Nakonec ho posíláme pryč a platíme pouze 2 třetiny z dohodnuté ceny. Sami se couráme tržištěm pro místní obyvatele a to je teprve zážitek. Dáváme si smažené rybičky a nějaké ovoce. V jednom krámku mají smaltované konvičky na čaj. Tak to berem. Vše je levné, lidé se usmívají a my se prodíráme davem dál a dál.

V kavárně na náměstí se občerstvujeme. Zastavujeme si větší dodávku, kam se vejdeme všichni. Pan řidič je střelec a řítí se s námi městem, červená, nečervená.

U Královského paláce procházíme další tržiště. To už vypadá trochu jinak. Prodávají tu vše, hlavně oblečení. Malý Roman se nechává oholit břitvou. Pan holič si s ním hraje a nakonec Roman přichází sice hladce oholen ale i samá krev. V jednom krámku nám radí, kde dobře nakoupíme a už nás tam místní kluk vede. A opravdu. Procházíme se v mega obchodu. V každém patře mají různé druhy suvenýrů. V posledním, horním je předváděčka koberců.

Vybíráme si dva a ještě několik věcí k tomu a začíná smlouvání. Nakonec je vše ohodnoceno k oboustranné spokojenosti.

Vracíme se do hotelu a jdeme na večeři. Dlouho vybíráme jídelnu. Nakonec si dáváme tajine v rychlém občerstvení. Není to ale vůbec dobré.

Za tmy jedeme nazpět ke královskému paláci a málem se ztrácíme, protože taxikáři nám nerozumějí a vezou nás úplně jinam. Tržiště už je zavřené. Chvíli procházíme uzoučké uličky, ale jsou stále temnější. Raději se vracíme a Roman s Klárou jedou do hotelu.

Já s velkým Romanem chvíli stopujeme, ale nakonec jdeme do Mediny a procházíme se opět uličkami. Přicházíme do hodně tmavých míst. Místní omladina nám nabízí drogy, tak raději vyklízíme pole a jedeme taxikem do hotelu.

 

5.5. Čtvrtek

V 9 hodin vyrážíme po silnici N 8 na sever. Hlavní silnice je hezká, široká. Zatím je malý provoz a my jedeme stále rychlostí okolo 110 km/hod. Je krásně modro a sluníčko začíná pálit. V jedné vesnici zastavujeme u řezníka. Objednáváme si ty výborné karbanátky a ještě kotletky na grilu. Je to taková pozdní snídaně.

Silnice stoupá do kopců. Odbočujeme na R 505 a jedeme po vrstevnici pohořím Rif. Vesnice jsou plné lidí, kteří nakupují na trzích. Silnice je užší a plná zatáček, stoupání a klesání. Místní autobusy a kamiony jedou pomalu, ale velice špatně se předjíždějí. Je to hodně únavné.

V okolí postávají pánové v kožených bundách a nabízejí hašiš k prodeji. Nedá se ani zastavit na záchod, hned se odněkud vynoří prodejce hašiše. Příroda je nádherná, všechno je krásně zelené. Slunce začíná připalovat. Ve městě Ketama je veliký trh. Projíždíme mezi lidmi, asfalt mizí a hodně se práší.

Po silnici N 2 stoupáme do kopců. Silnice je ve výstavbě a jedeme po šotolině. Pohybujeme se ve výšce 1600 m. n. m. Výhledy jsou nádherné, a my si užíváme poslední kilometry horských silnic.

Obchvatem míjíme město Chefchaouen. Klesáme do údolí podle řeky Hajera. Občas potkáme protijedoucí motorkáře na vyleštěných strojích, mířící na dovolenou.

Tétouan je obrovské město. Silnice je vyfrézovaná a hodně se práší. Volíme jízdu mimo dálnici po N 13. Opět projíždíme asi 50 kruháčů, jako před 13 dny a po chvíli přijíždíme na hranice. A opět si nevšímáme, co nám místní radilové povídají. Jdeme k okénku a za 10 minut je vše vyřízeno.

Španělská Ceuta je totálně ucpaná.

Ptám se pana policisty na skůtru, kudy jednoduše do přístavu. Máme jet za ním. Vede nás uzoučkými uličkami až před terminál. Neřešíme cenu, ale chceme jet co nejdříve. Trajekt jede za 10 minut a slečna za přepážkou je trochu zmatená. Nakonec se jí daří vytisknout naše lodní lístky. Platím za sebe a Barborku 64 E. Objíždíme celý areál a sotva vjedeme do nákladového prostoru lodi, vrata se zavírají. V klidu si přivazujeme motorky a na palubě odpočíváme u kávy.

Jsme moc rádi, jak nám to pěkně vyšlo. Pozorujeme Gibraltar a za 45 minut jsme v přístavu.

Na pevnině je horko, anebo se nám to zdá. V Carefouru nakupujeme jídlo na zítřek do auta. V našem kempu platíme za parkovné 98E. Pomalu se balíme a nakládáme naše miláčky do auta a na vlek. Večer se družíme se sousedy. Jsou to dva Slováci. Jedou okolo pobřeží. Nabízejí nám jejich slivovici. Je silná, no jak jinak. Vyprávíme si zážitky o cestování a je nám všem dobře na duši, že se naše cesta vydařila. Najeto 366 km

 

6.5. Pátek.

Ráno v klidu dobalíme naše věci a v 10 hodin startujeme na zpáteční cestu. Jedeme vlastně po stejné dálnici, jako sem. Vše je naplánováno v Pepině. Ve 23,30 hod zastavujeme na španělské hranici u Shellky. Objevuji, že máme nějaké poloprázdné zadní kolo u Tranzita. Měníme ho za rezervu a opravdu v kole nacházíme hřebík. Ještě že to takto vyšlo. Měnit kolo v odstavném pruhu potmě na dálnici, by byla sebevražda.

 

7.5. Sobota.

Okolo 6 ráno stavíme na pumpě, ale pozor je zádrhel. Tady měla být Shellka a je tu Total. Máme totiž Shell kartu a ta neplatí na jiných pumpách. Asi hodinu hledáme jinou, ale i když je v Pepině napsáno Shell, tak je tam jiná společnost. Bereme trochu za hotové a po 200 km se situace opakuje. Zastavujeme tedy u Totalu a hle naší kartu berou a tak je vše v pohodě. V Německu vjíždíme do města Karlsruhe. Kluci jdou na nákup do Luise. Já čekám v autě a modlím se, aby nepřišla policie. Jsme v centru a nemáme zaplacený poplatek na vjezd.

Vracíme se na dálnici a Pepina ukazuje 580 km do cíle. V 18 hodin zastavujeme u malého Romana před domem. Tady vlastně oficiálně končí naše putování. Vykládáme motorky, stahujeme fotky a loučíme se. Každý už jede domů sám.

Za 32 hodin jsme ujeli 2779 km.

 

Závěr.

Maroko je nádherná země. Záleží ovšem na tom, co chce člověk vidět, jaké má společníky a kolik chce investovat. Také je potřeba mít trochu toho cestovatelského štěstíčka.

Maroko splnilo moje očekávání a v některých případech i předčilo. Před odjezdem jsem přečetl mnoho cestopisů, kde se píše o okrádání a předražování cen pro turisty. O nepříjemných lidech a dětech. O špatné stravě a střevních potížích. Nic takového jsme nezažili. Potkali jsme bezva lidi, kteří se k nám chovali přátelsky. Děti jsou milé a je vidět, že se musejí o sebe postarat od útlého věku. Vše bylo tak jak, jsme si s obchodníky dohodli. Strava výborná, ubytování bezproblémové, evropské WC a sprchy v ceně.

Příroda je nádherná, obrovské prostory a nekonečné horské scenérie. Silnice jsou většinou kvalitní s ostrým asfaltem. Gumy sice ubývají rychleji, ale zase drží jak přilepené. Celkově jsme na motorkách najeli 3883 km.

Dovolená mě osobně vyšla na cca 22000 Kč i s dopravou. No a společníci? Lepší partu jsem na svých cestách nezažil. Každý dělal to, co uměl nejlépe a celkově vše fungovalo výtečně. Tak díky a zase někdy.

 

Zapsal Zdeněk